Čestný sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci

1998 - 2000

V průběhu restaurování byl natočen dokumentární film.



Umělecká díla z kovu
na čestném sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci
Ivan Houska

Významnou součástí čestného sloupu Nejsvětější Trojice jsou měděné plastiky a kovové doplňky kamenické a stavební části této významné památky. Pohledově, bezesporu nejpůsobivější částí kovových prvků čestného sloupu, jsou dvě velkolepě pojaté kompozice postav v nadživotní velikosti umístěné na kanelovaném vrcholovém dříku této stavby. Na hlavici sloupu je umístěno sousoší Nejsvětější Trojice. Níže na dříku sloupu, jakoby se vznášelo vzhůru, je sousoší Nanebevzetí Panny Marie. Menší část výzdoby objektu tvoří v kovu vytvořené atributy jednotlivých postav světců a doplňky kaple a jejího okolí.

Tato dynamická barokní sousoší provedl precisní kovotepeckou technikou na konci 40. let 18. století olomoucký zlatník Šimon Forstner (*1714,+1773). Předlohy pro jejich realizaci provedl mezi lety 1745 a 1752 olomoucký sochař Ondřej Zahner.

Historické prameny dokládají, že jako první byla vytvořena skupina plastik pro vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice. Tvoří ji postavy Boha Otce, Ježíše Krista a symbol Ducha Svatého s rozpjatými křídly před slunečním kotoučem. Postavy kompozičně dotváří, zeměkoule, oblak a malý anděl. U nohou Trojice je umístěna socha letícího Archanděla Michaela se štítem a plamenným mečem, kterou lze považovat za samostatnou plastiku.
V dolní části vrcholového dříku sloupu Nejsvětější Trojice se nachází skupina soch Nanebevzetí Panny Marie. Sousoší, původně koncipované jako kamenná kompozice, bylo po dobrých zkušenostech s vrcholovým sousoším realizováno kovotepecky. Tvoří jej postava Panny Marie, nesená vzhůru dvěma anděly.

Plastiky jsou vytepány ze silného měděného plechu, který je v pohledových místech zlacen. Složení plechu1 i jeho tloušťka odpovídá tehdejší úrovni technologií. Síla plechu jednotlivých sousoších je rozdílná. Vrcholové sousoší Trojice je z materiálu o síle až 2,5 mm, zatímco na skupině Nanebevzetí byla naměřena síla plechu 1,5 mm. Vzhledem k použité síle plechu a tvarové tuhosti soch není vnitřní konstrukce nosná v tom smyslu, že by na ní byly jednotlivé díly montovány. Plní pouze funkci výztuhy a upevnění plastik na nosníky zakotvené do sloupu. Z toho plyne i dělení jednotlivých postav na části.

Každá socha je dokonale Šimonem Forstnerem kovotepecky provedena. Každá plastika byla při výrobě rozdělena na mnoho dílů, pro něž byly připraveny střihy z měděného plechu. Ty řemeslník nejprve plasticky vytepal z rubové strany a následně zatáhl, vyrýhoval a vycizeloval z lícové strany. Tento postup vyžaduje vedle mimořádné schopnosti prostorové představivosti při tvorbě střihů, znalost materiálu a jeho vlastností, jakož i mistrovskou práci s různými typy kovotepeckých kladiv, rýhovacích nástrojů a ciselérských čakanů. Při pracovním postupu je nutné plech několikrát žíhat, aby tepáním ztvrdlý matriál opět změkl. Takto vytepané díly byly navzájem sletovány natvrdo do menších celků např. hlava, trup,ruce, nohy, části drapérie apod. Jako tvrdou pájku použil Šimon Forstner mosaz s tavitelností pod 900°C, jak vyplývá z výsledků provedených zkoušek2. Na použitý materiál poukazoval též odkaz v archivních materiálech3. Před pájením byly jednotlivé díly k sobě sešity měděným drátem, aby se při ohřevu spoje nerozevřely. Podél spojů byly vyvrtány otvory, protažen měděný drát, který byl na vnitřní straně zatočen a utažen kleštěmi. Po spájení byly dráty na vnější straně odbroušeny a začištěny, zatímco na vnitřní straně zůstalo šití drátem zachováno. Tyto kompaktní dílčí části byly k sobě spojovány šroubovými spoji. V těchto spojích jsou na díly přiletovány jednak celé plotny a jednak kříže z páskoviny, jimiž jsou dílčí části sochy navzájem staženy měděnými šrouby.
Celý povrch měděného pláště soch byl zlacen v ohni. Tato starověká technologie zlacení je nejodolnější metodou povrchové ochrany plastik, při níž je zlato užíváno4. Zlacení v ohni je však nebezpečné, pracuje s jedy a při žíhání zlaceného předmětu potíraného amalgámem zlata může dojít ke vdechnutí rtuťových par, které jsou prudce jedovaté.
Postavy plastik jsou na dřík sloupu osazeny vždy v celku a navzájem jsou provázány pomocnou konstrukcí nebo menšími měděnými díly sousoší. Zakrytí průhledových prostorů, např. u Nanebevzetí, je provedeno tzv. stínovacími plechy, které byly dopasovány k dříku sloupu až při vlastní montáži sousoší.


Pro diváka skrytá vnitřní konstrukce soch nemá charakter nosné konstrukce , jak bylo uvedeno, nýbrž má význam výztuhy či zpevnění plastiky a její ukotvení do dříku sloupu. Tvoří ji železné kované díly, páskovina šrouby a matice. Tuto práci provedl na základě smlouvy uzavřené roku 1753 olomoucký zámečnický mistr Vavřinec Weninger. K měděnému plášti soch jsou prvky kotvící konstrukce připevněny šrouby se čtyřhrannou hlavou a dříkem, na způsob vratových šroubů. Hlavy šroubů, jež se nacházejí na vnější straně pláště, byly obaleny mědí a pozlaceny. Tvoří na povrchu soch četné čtverečky zdola viditelné. Hlavní kotevní nosníky byly zapuštěny do kamene a zality olovem. Zhotoveny jsou většinou z kovaných hranolů o různých rozměrech5. Nejmenší profily jsou u kotvení nohou a křídel andělů. Větší nosníky o rozměru 36 x 36 mm jistí plastiku Panny Marie, největší hranol je použit u středového nosníku vrcholového sousoší, o rozměru 90 x 140 mm, s příložnými páskovinami 150 x 180 mm.
Konstrukční řešení kotvících prvků vrcholové skupiny je ze statického hlediska, na svou dobu vynikající. Přiložené pásoviny k jádru hlavního nosníku eliminovaly kmitání nosníku při jeho jednorázovém zatížení, například při poryvu větru. S ohledem na konstrukční řešení vrcholového slunce nelze však zabránit, aby do sousoší nevnikala voda. Tím se zase naopak staly přiložené pásoviny příčinou destrukce hlavního nosníku. Korozní produkty roztrhaly obruče svazující pásoviny s jádrem nosníku a porušily tak stabilitu a pevnost celé konstrukce vrcholového sousoší. Při řešení tohoto problému bylo nutné sladit požadavky a návrhy všech zainteresovaných, to jest statiků, technologů, památkářů a restaurátorů.


Prvotní restaurátorský průzkum a charakter předchozích oprav

Ve dnech 13.září až 3.října 1997 byl proveden restaurátorský průzkum měděných soch na sloupu Nejsvětější Trojice a kovových atributů světců a architektonických doplňků. Průzkum se soustředil na základní zmapování rozsahu poškození plastik a nalezení rozhodujících příčin, jež k němu vedly. Odebrané vzorky použitých materiálů, zlacení, pájky, korozních produktů a patiny byly podrobeny analýzám v Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství Vysoké školy chemicko-technologické v Praze6. Z uměleckořemeslného hlediska byl zjištěn technologický postup výroby plastik, aby na základě těchto znalostí mohl být stanoven nejvhodnější postup restaurování památky.

Průzkum prokázal, že některé sochy nebyly od svého osazení v polovině 18. století ze svého místa na dříku čestného sloupu Nejsvětější Trojice nikdy sňaty. Odhalil rozsah zásahů, provedených během dřívějších oprav. Historiografie sloupu dokládá, že došlo k pěti větším opravám7. Koncem 18. století, počátkem a koncem 19. století, v roce 1926 a po 2. světové válce v roce 1948. Přirozeně, že mezi těmito zásahy proběhla řada drobnějších oprav, v dlouhé historii sloupu. S ohledem na výšku sloupu a finanční náročnost stavby lešení, se vždy opravy měděných plastik omezovaly na velké rekonstrukce. První tři opravy se omezily na čištění zlaceného povrchu, záplatování trhlin, či zpevnění uvolněných částí. Restaurátorské práce roku 1926 provedl sochař Václav Janoušek z Olomouce Chvalkovic. Práce s kovem tehdy zadal firmě Rudolfa Synovce, od něhož je i pamětní destička umístěná na spodní části glóbu, na zadní straně vrcholového sousoší, s textem:
Kovové součásti a sochy
opravoval
V.R. 1926 od září – prosince
Rudolf Synovec
kovoprůmyslový závod
OLOMOUC
založen majitelem 1908 v Olomouci
na této práci pracovali
Půp Bedřich
umělecký zámečník
Kasal František
kovotepec
Dokumenty o opravě dokládají, že byly odstraněny původní kovové atributy světců a nahrazeny nově vyrobenými z mědi. Z postaveného lešení byly otevřeny všechny sochy, vyměněny části poškozené konstrukce a dostupné šrouby. Původní konstrukční prvky byly natřeny, trhliny v plášti byly překryty záplatami a opraveno zlacení.
Poválečná oprava kovových částí sloupu byla v roce 1948 zadána pasíři Františku Stádníkovi. Spočívala pouze v očištění kovových částí, na nichž byly v záhybech až 20 cm nánosy nečistot, a drobných opravách měděného pláště. Zpráva uvádí, že bylo celkem opraveno letováním nýtováním a šroubováním záplat z měděného plechu o síle 0,6 mm na 90 poškozených míst.
Poslední restaurátorské zásahy na sloupu se uskutečnili v letech 1972 až 1975. Práce vedli sochaři Karel Linhart a Josef Stárek, komu však zadali opravy kovu není doloženo. Jejich výběr nebyl šťastný, neboť zásah byl proveden neodborně.
Z provedeného restaurátorského průzkumu na podzim roku 1997 vyplynula nezbytnost sejmout měděné plastiky z čestného sloupu Nejsvětější Trojice a provést všechny restaurátorské práce v ateliérech a nikoli „in situ“, tedy na místě.

Demontáž měděných soch

Demontáž kovových plastik sloupu proběhla ve dnech 29.června až 30. července 1999, na základě závazného stanoviska, v následujícím sledu.

Sousoší Nanebevzetí
Jako první byly demontovány stínovací plechy, kolem postavy Panny Marie, a otevřen přístup ke kotvícím prvků. Po demontáži svatozáře a hlavy, byl trup vyvázán, odpojen od kotvících prvků a uvolněn a spuštěn horolezeckou technikou. U obou bočních andělů byla nejprve demontována přístupová místa ke kotvícím prvkům na zádech, křídla, a levá ruka pravého anděla. Plastiky andělů byly vyvázány kolem trupu a za vnitřní konstrukci a spuštění dolů jako Panna Marie.

Vrcholová skupina soch Nejsvětější Trojice
Po otevření přístupového otvoru do nejvyššího sousoší byla za přítomnosti zástupců města Olomouce a pracovníků památkové péče vyňata měděná schránka na dokumenty.
Jako první byl demontován Archanděl Michael, jehož nosná konstrukce byla nejvíce poškozená korozí. Po otevření sochy a odstranění ptačích nánosů a vystýlky, byla demontována křídla, hlava, ruce, štít,meč a levá noha. Trup byl vyvázán otvorem v krku za vnitřní konstrukci, odpojen od kotvících prvků a spuštěn horolezeckou technikou. Potvrdilo se podezření z restaurátorského průzkumu, že v důsledku silné koroze vnitřní části konstrukce byla socha vyvěšena za háky v prsou postavy.
Poté byl demontován andělíček ze zadní strany Trojice, spolu se spojovacími obláčky, a spuštěn stejnou technikou dolů. Tím byl otevřen přístup do vrcholového sousoší.
U Trojice bylo započato s demontáží Ducha svatého a vrcholového slunce, které se vlastně skládá z jednoho velkého a dvou malých sluncí. Po demontáži sluncí a krycích plechů se odhalilo jedno z nejvíce korozí napadených míst konstrukce, tj. spoj spodních vzpěr příčného břevna s hlavním nosníkem. Zároveň se restaurátoři poprvé seznámili s technickým řešením hlavního nosníku, které je po statické stránce dokonalé, ale z korozního hlediska bylo příčinou pozvolné destrukce. Dalším krokem bylo zjistit, počet samostatně demontovatelných částí, jejich vnitřní konstrukce, vzájemná provázanost a pořadí možné demontáže. Z průzkumu vyplynuly tyto celky: Ježíš Kristus, kříž, Bůh Otec, zeměkoule a spodní velký oblak. Postavy zahrnují složitou drapérii a části oblaků, které jsou s nimi spojeny do jednoho celku letováním natvrdo.
Postava Ježíše například stojí až na hlavici sloupu, zatímco Bůh Otec „sedí“ na velkém oblaku. Vzhledem k tvarové složitosti a nepřístupnosti vnitřku soch, byly některé kotevní prvky řešeny takzvaně na „dosah“ ruky či nástroje, což je vhodné pro montáž s novým spojovacím materiálem, nikoli pro demontáž , kdy je zarostlý korozí. Z toho důvodu musela být velká část šroubů odsekána nebo odbroušena. Neřešitelná se zdála demontáž kříže, který bylo potřeba vysunout vzhůru tři metry mimo lešení,ale bez demontáže měděného obkladu nebylo možné rozpojit vnitřní konstrukci a bez vysunutí kříže z postavy Ježíše Krista nešel demontovat měděný obklad kříže. Proto byly pásoviny konstrukce uříznuty s odstupem nad hlavicí sloupu tak, aby mohl být nově řešen jejich spoj. Kříž byl poté spuštěn dolů horolezeckou technikou jako první. Ostatní části, tedy obě postavy, zeměkoule a spodní oblak již nebylo možné, vzhledem k jejich rozměrům a nutnosti vytáhnout je nahoru z nosníků, sejmout jinak než jeřábem. Na vrcholu lešení bylo vystavěno zesílené břevno, na které byly obě postavy vyvázány a po uvolnění kotevních prvků zkusmo vyzdviženy a zpět usazeny na nosníky a přichyceny. U postavy Boha Otce šlo vyzvednutí bez komplikací, přestože byla konstrukce řešena obdobně jako u Ježíše Krista. U druhé postavy byly nosníky rozporkou od sebe roztaženy v prsou tak, že nebylo možné postavu sejmout. Rozporka musela být demontována a nosníky staženy k sobě, aby mohla být socha vytažena. Poté byla rozebrána tři patra podlah lešení, aby mohly být sochy ze vzniklé „klece“ vytaženy vzhůru a spuštěny dolů jeřábem. Sejmutí soch proběhlo dne 30.července 1999 za přítomnosti zástupců památkové péče a města Olomouce.
Na závěr byly demontovány části kotevních prvků. Sejmuté sochy a kotevní prvky, jež se budou restaurovat byly převezeny do Prahy k dalšímu posouzení a postupnému uvedení do náležitého stavu.
Demontáž postav Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí Panny Marie vedla k následujícím závěrům:
- potvrdila pochyby o původnosti většiny spojovacího materiálu
- potvrdila pochyby o původnosti vnitřních konstrukcí některých soch
- ukázala, že kotevní prvky jsou v kameni zalité olovem a kromě hlavního nosníku jsou v relativně dobrém stavu
- překvapivě velká „tuhost“ měděných tepaných dílů, je dána tepáním a tvarovou pevností
- sochy jsou kotveny za měděný plášť, kotvící šrouby neprocházejí vnitřní plášťovou konstrukcí
- překvapivě nebyla nalezena žádná signatura, kromě cedulky na zeměkouli z roku 1926
- zarážející skutečností je, že takto dominantní sloup s kovovým zlaceným vrcholem nemá žádnou ochranu proti bleskům.



Postup po demontáži soch

Po převezení plastik do restaurátorských ateliérů, byly sochy rozebrány na jednotlivé díly, byly vyňaty vnitřní plášťové konstrukce a byla provedena podrobná dokumentace a detailní zmapování míry poškození:
- konstrukčních prvků
- spojovacího materiálu
- měděného pláště
- zlaceného povrchu.

Na základě získaných poznatků byly zpracovány průzkumy zaměřené na:
- identifikaci a dokumentaci rozsahu korozního poškození kovových částí sloupu při a po demontáži
- stanovení příčin korozního poškození jednotlivých kovových částí sloupu
- identifikaci původních použitých materiálů kovových částí sloupu
- návrh technologie pro restaurování kovových částí
- návrh materiálů a technologie zpracování pro náhradu silně poškozených a zničených kovových částí
- návrh souboru opatření pro protikorozní ochranu zajišťující dlouhodobou konstrukční i vzhledovou životnost kovových částí sloupu.
- posouzení statiky konstrukcí sousoší z hlediska užitého materiálu, konstrukce a kotvení
- stanovení souboru opatření pro zabezpečení statiky sousoší z hlediska materiálů, konstrukce a kotvení
- metodika čištění povrchu měděného zlaceného povrchu


Průzkum a provedené analýzy prokázaly, že u této památky došlo k narušení jak její hmoty, tak i jejího vzhledu, a tudíž se následující postup nemohl omezit pouze na její konzervaci, nýbrž se musel zaměřit na restaurování při němž dochází, vedle zabezpečení hmoty, ke změnám v dochovaném vzhledu. Do popředí tak vystoupila otázka stanovení konečné povrchové úpravy, která osciluje mezi autenticitou danou přirozeným stárnutím použitých materiálů, dobovými představami, aktuálním vědeckým poznáním, nutnými technologickými postupy k zabezpečení hmoty a estetickým výrazem památky. Cílem restaurování čestného sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci je tedy v souladu s tzv. Benátskou chartou, vedle zabezpečení hmotné podstaty památky, její zachování a odhalování estetické a historické hodnoty.




Souhrn poznatků

1) demontáž kovových plastik se prokázala jako zcela opodstatněná

2) poškození měděného pláště je většího rozsahu, než se jevilo před demontáží. Týká se to především spojovacích okrajů měděných dílů vrcholové Trojice kde, jak se ukázalo, je tuhost a vzájemná provázanost měděných dílů součástí statického zajištění celé skupiny.

3) sochy byly Šimonem Forstnerem, zřejmě vyrobeny bez jakýchkoliv vnitřních železných konstrukcí. „Vytažením a upevněním“ Trojice na sloup byl pověřen zámečnický mistr Vavřinec Weninger až 13.ledna 1753, v době kdy už byly obě skupiny měděných soch dávno hotovy. Suma za kterou tuto práci provedl – 500 zlatých, je příliš vysoká na to, aby zahrnovala pouze montáž soch. Předpokládáme tudíž, že Vavřinec Weninger je nejenom autorem a výrobcem kotvících prvků soch, ale vložil do nich možná i posilující výztuže měděného pláště. Koroze těchto výztuh, urychlená makročlánkem železo-měď , mohla vézt přes průběžné opravy až k jejich částečnému nahrazení novými plášťovými konstrukcemi, pravděpodobně v roce 1926. Stejně tak tomu bylo i u většiny, asi 95% spojovacího materiálu, jehož stoupání je buď witvorth, nebo metrické.

4) plášťové konstrukce nejsou původní, pouze některé výztuhy. Nejenom, že byl prokázán jiný (novodobý) materiál použitý na výrobu plášťových konstrukcí (viz identifikaci původních materiálů), ale také kotevní prvky nejsou s těmito konstrukcemi propojeny. Sochy jsou kotveny pouze za měděný plášť a konstrukce plní funkci výztužnou.

5) sochy ze skupiny Nanebevzetí byly již alespoň minimálně jednou demontovány. Z vrcholové skupiny byl zcela jistě demontován Archanděl Michael. Ostatní byly otevřeny a možná sňaty pouze na lešení.

Zlacení měděného pláště v ohni je na dobu své expozice neuvěřitelně zachovalé, přes veškeré defekty uvedené ve zprávách. Při opravách popraskaných spojů měděného pláště nemůže být použita původní technologie – letování na tvrdo, právě s ohledem na poškození původního zlacení. V průběhu restaurování se očištění původního zlacení jeví jako poměrně složitá problematika, vyžadující si metodické pokyny ze strany památkářů.




Na základě zpracovaných průzkumů a analýz byly stanoveny kroky vedoucí k vymezení dílčích technologických postupů následných restaurátorských prací rozdělených do základních etap:

etapa č.1
- odstranění nánosů a krust, omytí a očištění všech dílů měděného pláště soch
- zmapování stavu a dochované plochy původního zlacení v ohni
- provedení zkoušky na oživení původního zlaceného povrchu
- provedení zkoušky s doplněním původního zlacení plátkovým zlacením, galvanicky tampónovým zlacením a lokálním zlacením bezproudově a zlacením v ohni
- provést zkoušky na zvolení nejvhodnější technologie pro opravy poškozených míst měděného pláště.
-
etapa č.2
- očištění původní konstrukce a její opatření "pracovním" nátěrem ještě před závěrečnou povrchovou úpravou
- výměna korozí nejvíce poškozených částí nosné konstrukce jednotlivých soch za nové díly z austenitické chromniklové oceli viz "Návrh postupů při restaurování kovových částí Čestného sloupu Nejsvětější Trojice" zpracovaného VŠCHT
- výměna spojovacího materiálu za měděný a nerezový
- kompletace konstrukce s novými částmi

etapa č.3
- oprava poškozených míst měděného pláště soch
a) trhliny a praskliny v ploše měděných dílů řešit buď podletováním,nebo záplatováním nebo vysazením
b) ze starých záplat vybrat ty které budou ponechány a ostatní, které již neplní svou funkci, či jsou esteticky nepřijatelné (např. sváry), nahradit novými, nebo řešit opravu způsobem jako v bodě a)
c) trhliny poškozených spojů jednotlivých měděných dílů vinou koroze mosazné pájky
c1) spoje otevřené, nebo částečně otevřené podložit měděnými můstky, které by byly přinýtovány malými měděnými nýtky v otvorech po vypadlém drátu a těsnost spojů zabezpečit podtmelením
c2) u spojů u nichž není ještě ohrožena pevnost, ale kde dochází k zatékání do soch vinou drobných prasklin či otvorů po vypadnuvším měděném drátu, řešit utěsnění vhodným podtmelením a zanýtováním otvorů po drátech malými měděnými nýtky
d) úpravy spojů jednotlivých měděných dílů základního dělení soch, což jsou ruce, nohy a hlava apod.

etapa č.4
- pracovní montáž opravené nosné konstrukce do zrestaurovaných měděných dílů a dílenská montáž soch do celků
- opětná demontáž
- zvolení a aplikace vhodného nátěrového systému nosné konstrukce, který by jednak řešil styk uhlíkové ocele s antikorozním materiálem a zároveň by sloužil jako první část bariéry potřebné k odstranění makročlánku mezi konstrukcí a měděným pláštěm8
- pro druhou část bariéry použít polytetrafluoretylénovou těsnící pásku tloušťky 0,2mm
- a jako třetí prvek bariéry aplikovat jednosložkový silikonový tmel vytvrzující vzdušnou vlhkostí Lukopren S 8280


etapa č.5
- restaurování zlaceného povrchu - Volba vhodné, konečné povrchové úpravy bývá vždy nejdiskutovanější otázkou, k níž se budou vyjadřovat všichni, od odborníků až po laickou veřejnost. Tak jak jsme se již zmínili v úvodu restaurátorského záměru budeme se v našem rozhodnutí pohybovat mezi variantou konzervace autentického stavu až po úplné přezlacení celého povrchu soch. Alternativně lze pro opravy zlaté vrstvy na pohledových a exponovaných místech měděných plastik použít po šetrném mechanickém a chemickém očištění zlacení plátkovým zlatem, elektrolyticky v lázni nebo lokálně, a lokálně bezproudově. Zlacení v ohni, které bylo použito jako původní technologie může být použito pouze u menších dílů, např. hlav měděných šroubů, záplat apod.
- přeleštění očištěného povrchu s dochovaným zlacením
- retuš mušlovým zlatem přechodových míst mezi povrchy s dochovaným zlacením a povrchy se silně poškozeným zlacením
- pozlacení měděných hlav nových šroubů, některých záplat atp.


etapa č.6
- dílenská montáž povrchově ošetřené konstrukce do opravených a povrchově upravených měděných dílů soch
- retuš zlacených spojů

etapa č.7
- transport soch do Olomouce
- příprava kotevních prvků pro montáž soch na sloup
- postupná montáž na připravené kotvící prvky
- uložení schránky s dokumenty
- uzavření soch a osazení stínovacích plechů, tak aby se do soch nedostali ptáci
- retuš zlacení poškozeného manipulací a montáží.





Restaurování zlacené vrstvy měděného pláště

Bylo nezbytné mít při postupu restaurátorských prací na zřeteli, že se jedná o unikátní doklad uměleckých a řemeslných kvalit barokních tvůrců a tudíž jsme usilovali o zachování stávajícího povrchu všude tam, kde nebyla ohrožena materiální podstata díla. Specifičnost těchto plastik spočívala v mimořádné členitosti a strukturální komplikovanosti zlaceného pláště soch, která představovala plochu okolo 40 m2. Znamenalo to v praxi, že jsme zachovali ochrannou patinu, která se utvořila na horizontálních partiích sousoší, a postupně odstranili nežádoucí krusty, vzniklé v místech srážkových a erozních stínů.

Jelikož mají nežádoucí korozní produkty mědi a ochranné patiny na mědi velmi podobný charakter, byl postup při čištění povrchu poměrně komplikovaný. Při restaurování jsme vycházeli z Metodiky čištění povrchu měděného sousoší, kterou zpracovala ing. Michoinová z Technologické laboratoře SÚPP v Praze a při volbě postupů jsme uplatnili výsledky průzkumů, technologických a laboratorních zkoušek ing. Doc.Nováka a ing. Děda z Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství VŠCHT v Praze.

Restaurování zlaceného měděného pláště probíhalo podle uvedené metodiky čištění při dodržení těchto podmínek:
1. zachování neporézní ochranné vrstvy (zelené patiny, v horizontálních partiích soch).
2. odstranění porézní vrstvy v místech srážkových stínů (krusty dosahující místy až 3 mm)
3. oživení původního zlacení plastik
4. doplnění zlacení (na konzultacích byla volena vhodná technologie zlacení – nátěrovou hmotou s práškovým zlatem, plátkovým zlatem nebo žárové zlacení)

Doporučené postupy, jež byly vhodné pro očištění korozními produkty napadeného povrchu zlacených plastik, lze rozdělit podle povahy účinné látky takto:
1. mechanické metody čištění - metody suchého resp. vlhkého mechanického abrazivního čištění nebyly s ohledem na měkkost zlatého povrchu použity
2. chemické metody čištění – čistí prostředek byl volen tak, aby odstranil požadované korozní produkty a nenarušil stabilitu povrchu v bezprostředním okolí čištěného místa; z uvedených důvodů byly účinné látky aplikovány na povrch v pastovité nebo gelovité formě, smícháním roztoku hydroxidu sodného s porézním inertním nosičem velmi jemné frakce např. pemzou (viz níže bod 4);
- u paty hlavního nosníku bylo zvažováno užití inhibitoru koroze, avšak s ohledem na reakci pískovce a nemožnost reaplikace prostředku na dříku sloupu nebyla tato metoda použita.
3. elektrochemické metody – nebyly s ohledem na velikost a stav objektu použity
4. metody kombinované – byly použity při kombinaci velmi omezeného mechanického postupu s chemickým alkalickým způsobem čištění k odstranění silných krust, jak je uvedeno výše bodě 2.



Restaurování poškození měděného pláště

Poškození měděného pláště obecně
Mechanické poškození pláště soch a jeho opravy po dřívějších opravách lze rozdělit na:
a) trhliny a praskliny v ploše měděného pláště mimo spoje a okraje
příčina vzniku – přílišné protepání při modelaci a následné dynamické pnutí sochy, možné mechanické poškození při montáži a manipulaci se sochami, průstřely
b) záplaty z předchozích oprav
b1) nýtované
b2) přivařené
b3) šroubované (železnými šrouby)
b4) tmelené eprozinem
b5) pájené cínem
tyto druhy záplat se dají ještě dělit na řemeslně dobře a špatně zpracované
příčina vzniku – opravy poškozeného pláště
c) trhliny původních spojů pájených mosazí
příčina vzniku – špatně provedený spoj
d) poškození původních šroubovaných spojů jednotlivých celků na které byly
sochy děleny
d1) dílů jednotlivých soch (trup, hlava, ruce, nohy, křídla, drapérie a obláčky) příčina vzniku – dynamické pnutí
d2) spoje jednotlivých soch k sobě navzájem (celá vrcholová skupina) příčina vzniku – dynamické pnutí soch, poryvy větru, koroze mosazné pájky na původních měděných šroubech, tlak korozních produktů vnitřních konstrukcí)

Opravy měděného pláště
Pro opravy měděného pláště a jeho doplnění bylo nejvhodnější použít plech z čisté mědi. Pro spojení pláště a vnitřní plášťové konstrukce měděné šrouby. Pro opravy poškozených spojů pláště byla použita jako nejvhodnější a z hlediska zásahu do vnějšího vzhledu barokních plastik nejšetrnější technologie nýtování měděnými nýty s podložením spoje měděným páskem. V místech, kde bylo korozní napadení pláště rozsáhlejší a tato místa nebylo možno z památkářského hlediska vysadit novým materiálem, bylo podle dohody při pravidelných konzultacích použito vnitřních nebo vnějších měděných záplat. Restaurování pláště bylo tudíž prováděno „za studena“, aby nedošlo ke změně barevnosti povrchu měděného pláště a zůstala neporušena autenticita pomalé degradace zlaceného povrchu s přechodem do přirozené patiny mědi. Původní technologie pájení mosazí ani pájení natvrdo stříbrem nebylo možné použít, neboť by vedlo k poškození zlatého povlaku a patiny v širokém přiléhající pásu, vzhledem k tepelné vodivosti mědi.

V průběhu restaurátorských prací bylo při opravě defektů měděného pláště použito těchto postupů:
1. podložení a nýtování
2. vysazení a nýtování
3. překrytí měděnou záplatou a nýtování (výjimečně šroubování)
4. pájení stříbrem (výjimečně u výztuh paprsků slunce)
5. chybějící části byly nově vytepány a doplněny (paprsky sluncí)

Rozsah poškození pláště, jak vyplývá z Restaurátorského průzkumu II., kde byl detailně zmapován, byl velký a etapa restaurování měděného pláště byla tudíž časově nejnáročnější. Kdyby závěrečná zprava měla postihnout všechny provedené zásahy na poškozených místech pláště soch, byla by neúčelně dlouhá. Jak vyplývá ze zápisů z provedených konzultací, bylo při restaurování přistupováno ke všem jednotlivým defektům diferencovaně tzn., že i podobná poškození byla na různých místech plastik řešena jiným způsobem. Proto u jednotlivých postupů provedených restaurátorských zásahů uvádíme pouze ty zásahy, které nejlépe charakterizují daný postup.

Technologie oprav měděného pláště prováděná podložením a nýtováním byla nejrozšířenějším postupem uplatněným při restaurování. Podkladové plechy byly vytepány do příslušného tvaru, aby kopírovaly vnitřní stranu pláště v místě poškození. Uplatňovala se v místech trhlin, prasklin a poškozených spojů jednotlivých dílů soch. Za příklad lze uvést postup při opravě poškození pravého boku postavy Ježíše Krista. Jednalo se o uvolněný původní spoj pájený mosazí. Trhlina se táhla od podpažní jamky až do boku postavy. Po celé délce byl poškozený spoj podložen tvarovaným měděným pásem o šířce 12 cm. Okraje spoje byly staženy k sobě a podložka byla svrtána a s oběma díly snýtována. Jiným příkladem této technologie je zásah na poškozeném levém lokti Archanděla Michaela. Původní materiál byl v lokti následkem vytepání, koroze a tlakem korozních produktů natolik oslaben, že jeho část zcela chyběla a zbývající okraje byly roztrhány. Vzhledem k velikosti a tvarové složitosti vnitřní záplaty, bylo nutno vytvořit formu pro následné vytepání tvarové podložky. Tvar byl otištěn do modelářské hlíny, přenesen do sádry a odlit z olova. V takto připravené formě byl vytepán požadovaný tvar. S ohledem za zachování původní barokní hmoty nebyl loket vysazen, ani zakryt z vnější strany záplatou, nýbrž tímto způsobem podložen. Vnitřní podložka zpevnila loket a brání dalšímu poškození původního materiálu v oblasti poškození.

Příkladem technologie vysazení a nýtování je záplata na levé straně prsou postavy Ježíše Krista. Poškození měděného pláště bylo způsobeno pravděpodobně průstřelem. Vzniklý otvor by zakryt vnější záplatou. Po sejmutí této záplaty a očištění okolí poškozeného místa, bylo rozhodnuto otvor podložit. Jednalo se o místo, které je pohledově exponované a v němž chyběla část odtrženého původního materiálu. Místo bylo vysazeno měděným plechem, který přesně vyplňoval otvor. Tento plech byl nanýtován na větší měděný plech, který byl podložen a přinýtován pod místem poškození k měděnému plášti. Touto technologií byl otvor vyplněn měděným plechem ve stejné rovině se zlaceným pláštěm plastiky.

Jak již bylo uvedeno v restaurátorském průzkumu se na povrchu plastik nacházelo velké množství vnějších měděných záplat, šroubů a nýtů z dřívějších oprav. U jednotlivých záplat se individuelně rozhodovalo, budou-li ponechány nebo sňaty. V případě jejich sejmutí se dále rozhodovalo, zda budou vráceny na původní místo a železné šroubky nahrazeny měděnými nýty, nebo zda budou nahrazeny novými záplatami a to buď vnějšími nebo vnitřními. Aby byla zachována celistvost zlaceného povrchu, byla většina poškozených míst podkládána z vnitřní strany. Jako příklad diferencovaného postupu lze uvést restaurování hlavy postavy Ježíše Krista. Ve vlasech se nacházely tři staré záplaty. Jedna byla přišroubována železnými šrouby a přivařena mědí, druhá menší byla pouze přišroubována železnými šrouby a třetí v zadní části hlavy byla přišroubována měděnými šrouby. Velká záplata přišroubovaná a přivařená byla sňata, svary byly odbroušeny, z měděného plechu byl vytepán nový pramen vlasů, ten byl pozlacen v ohni a připevněn mosaznými vyžíhanými šroubky na poškozené místo (viz foto-dokumentace). U malé záplaty byly pouze železné šrouby nahrazeny mosaznými a třetí záplata zůstala bez změn.

Technologie pájení stříbrem byla použita zcela výjimečně při opravě výztuh paprsků velkého slunce. Jedná se o vzpěry kované z mědi, které jsou zakončeny závitem pro uchycení. Tento závit byl u několika vzpěr odlomen. Ve dvou případech byl zpět připájen stříbrem původní barokní závit a ve třech případech u nedochovaných závitů byl připájen závit M12. Zbytkové zlacení patice vzpěr, k níž byl závit přichycen, bylo po pájení mírně poškozeno, avšak rozhodnuto tak bylo z toho důvodu, že se pohledově neuplatňují (jsou skryty mezi paprsky sluncí) a žádny jiný způsob spojení by nedosáhl požadované funkčnosti.
Na plastikách nebylo mnoho chybějících částí. Jednalo se zejména o doplnění chybějících ulámaných konců paprsků všech tří sluncí a jednoho paprsku ze severního malého slunce. Po vytepání příslušného tvaru byly jednotlivé doplňované části připojeny nýtováním přes měděný můstek. Povrchově byly upraveny plátkovým zlacením (bude zmíněno dále).



Restaurování konstrukčních a kotevních prvků

Práce na konstrukčních prvcích vycházely ze závěrů zpráv Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství a zprávy zpracované statikem. Zachovalé části konstrukce byly zbaveny korozních produktů, otryskány a opatřeny ochrannou epoxyesterovou zinkovou barvou S2357 (disperze zinkového prachu v roztoku epoxyesterové pryskyřice v organických rozpouštědlech s přídavkem aditiv). Kotevní prvky, které zůstaly na sloupu, byly po mechanickém ošetření natřeny suříkovým nátěrem.

Postup restaurátorských prací na konstrukčních a kotevních prvcích vycházel z následujících pěti hledisek:
1. původní vyhovující prvky byly restaurovány
2. původní oslabené konstrukční prvky byly restaurovány a posíleny novými prvky z mědi nebo austenitické oceli
3. původní zcela zkorodované prvky byly nahrazeny novými prvky z mědi , nebo austenitické oceli
4. nepůvodní vyhovující prvky z předchozích oprav byly restaurovány
5. nepůvodní nevyhovující prvky byly nahrazeny novými z mědi nebo austenitické oceli

Větší část spojovacího materiálu byla nahrazena novým. Použity byly prvky z mědi, korozivzdorné oceli a mosazi (vyžíhané na teplotu 250 ° C). Z mědi jsou zhotoveny velké zajišťovací šrouby a šrouby kříže. Z mědi a austenitické oceli jsou šrouby měděného pláště, kotvící šrouby a šrouby paprsků. Z žíhané mosazi jsou šrouby stínovacích plechů a konstrukční spojovací šrouby jsou vyrobeny z korozivzdorné oceli.

Konstrukční řešení hlavního nosníku vrcholového sousoší (zmíněné výše) bylo nejsložitějším a zároveň nejdůležitějším zásahem do konstrukce.
Při demontáži byly původní příložné pásoviny odříznuty 20 cm nad hlavicí sloupu. Následně bylo nutné technologicky vyřešit napojení nových příložných pásovin z austenitické oceli, aby byl splněn požadavek statiky hlavního nosníku a zabráněno korozi jádra dříku. Princip řešení byl shodný s původním tzn., že čtyři příložné pásoviny byly staženy k dříku nosníku dvanácti sponami z austenitické oceli. Původní návrh technologického řešení počítal s odsazením příložných pásovin na hlavy korozivzdorných nýtů, aby mezi jádrem a pásovinami mohla protékat voda. Při montáži se ukázalo, že nýty není třeba podkládat z toho důvodu, že dřík hlavního nosníku je kovaný, kónický, zcela nepravidelný a korozí silně narušený a tudíž se přiložená pásovina dotýkala pouze bodově. Tato místa doteku byla při montáži pásovin podtmelena jednosložkovým tmelem Lukopren S8280. Příložné pásoviny jsou děleny nad zeměkoulí tak, aby bylo možné po montáži soch, sestavit konstrukci horního slunce, jehož břevno a kruh velkého slunce jsou jištěny čelní příložnou pásovinou. Horní klema na konci hlavního nosníku je nově opláštěna mědí. Na čtvrté klemě od hlavice sloupu jsou uchycena nová táhla posilující původní oslabené vazníky nosníků postav Otce Boha a Ježíše Krista.

Při demontáži kříže byla jeho konstrukce odříznuta zhruba 50 cm nad hlavicí sloupu a kotvení v patici bylo vyřešeno nově. Levá polovina břevna konstrukce kříže byla nahrazena replikou z austenitické oceli, neboť byla zcela zkorodovaná. Konstrukce kříže byla v celé délce posílena nově přiloženou pásovinou z austenitické oceli.

Silně zkorodovaná plášťová konstrukce zeměkoule byla zcela nahrazena měděnými pásovinami, které splnily stejnou funkci - výztužnou, nikoli nosnou.

Konstrukční prvky postav Sousoší Nanebevzetí nebyly původní a byly předimenzované. Původní kotevní prvky jednotlivých soch jsou uchyceny přímo k měděnému plášti a nepůvodní železná plášťová konstrukce bez vazby na kotevní prvky tudíž plášť pouze zatěžovala. Z těchto důvodů byla část plášťové konstrukce u andělů zcela odstraněna.





Retuše zlaceného povrchu měděných plastik

Po sejmutí korozních krust a očištění zlaceného povrchu měděného pláště se ukázalo, že původní žárové zlacení se dochovalo ve větší míře než jsme předpokládali a i jeho vzhled byl překvapivě zachovalý. Proto se k retuším zlaceného povrchu přistupovalo velmi citlivě, aby estetické vnímání celého díla nebylo rušeno kontrastními přechody.

Otázka restaurování zlaceného povrchu a jeho životnosti vedla k celé řadě výzkumů, analýz a pokusů. Ve spolupráci s Ústavem kovových materiálů a korozního inženýrství probíhaly zkoušky přilnavosti zlacené vrstvy a analýzy korozních produktů mezi podkladovou mědí a zlaceným povrchem. Byly též provedeny zkoušky původní technologie žárového zlacení jak pro srovnání nově zlacených vzorků s původní zlacenou vrstvou, tak i pro možnost použití původní technologie žárového zlacení pro povrchovou úpravu nových menších měděných dílů sousoší např. hlavy šroubů, záplaty apod. S ohledem na přísné hygienické předpisy, ale i vlastní bezpečnost, probíhaly pokusy v laboratořích VŠCHT v Praze. Po schválení dílčí aplikace této technologie u menších dílů soch, byla vyrobena speciálně pro tuto technologii žíhací pec z korozivzdorného materiálu s filtry, plněnými aktivním uhlím, chemicky upraveným pro pohlcování rtuťových výparů.

Pro retuše poškozeného zlacení pláště byly schváleny tři technologie zlacení, jež byly na sochách uplatněny:
1. zlacení plátkovým zlatem – měděné středy sluncí, jeden nový paprsek malého slunce, nastavené konce velkých paprsků a všechny kovové atributy světců
2. žárové zlacení – hlavy měděných šroubů, které jsou situovány v dobře zachované zlacené ploše, tvarové podložky a některé záplaty
3. zlacení mušlovým zlatem (zlatý prach rozpuštěný v irizujícím akrylovém laku) – tato technologie byla v menší míře použita prakticky na všech sochách a to buď v přechodových místech, nebo v místech, kde bylo dochované zlacení narušeno lokálními defekty.



Restaurování uměleckořemeslných děl z kovu

Litinové řetězy
Řetězy byly v minulosti několikrát opravovány, přesto byly v některých místech zkorodovány natolik, že došlo k úplnému rozpadu materiálu. Litina, z níž byly články řetězu odlity, byla velice porézní a spolu s letitým opotřebením, v důsledku pohybu řetězu byla obroušena až do nedolitých porézních částí. Po odstranění starých nátěrů a korozních krust se objevil jejich pravý stav. V místech spojení kovanými ocelovými oky byly v důsledku pohybu řetězů odbroušeny až o celou sílu odlitku. Několik článků bylo opravováno, svařováno ocelovou elektrodou, doplněno zámečnicky a pro další použití bylo zcela nevhodných. Ty musely být, spolu s dodatečně doplňovanými odlitky ze siluminu, nahrazeny novými litinovými odlitky. Po výrobě nového modelového zařízení byly odlity ze šedé litiny. Díly byly ocizelovány, doplněna chybějící spojovací oka a zkompletovány do chybějících řetězů. Povrchová ochrana je zajištěna dvojím miniovým nátěrem ve fermeži a následně šedým olovnatým základem, na němž je dvojí dobře rozleštěný grafitový nátěr. Kotvící oka byla v minulosti mnohokrát opravována, v souvislosti s vytržením litinových řetězů z pískovcových sloupků. Z původních kotvících prvků se tudíž žádný nedochoval a byly tudíž nahrazeny novými odlitky ze šedé litiny.

Vstupní mříž kaple
Dveřní kovaná jednokřídlá segmentová mříž byla vyrobena z masivního kovaného rámu z plochého materiálu, na který byly nanýtovány prvky ozdobné výplně. Tyto prvky byly kovány do zápustky a poté do rýhování. Celá mříž by v celkem dobrém stavu, ve spodní části mírně zkorodována, některé prvky výplně postrádaly nýty a v spodní části chybělo ozdobné ukončení klapačky. Po mechanickém očištění byla mříž odrezena tanátem, byly doplněny chybějících části a mříž byla povrchově upravena dvěma nátěry základní suříkové barvy a dvěma vrchními nátěry grafitovou barvou.

Okna kaple – (malá i velká)
Okenní kované dvojité rámy byly vyrobeny z překovaného plochého materiálu a mezi ně byl vkládán tmel na sklo, u horních okének síťovina. Rámy byly přišroubovány na kované kotvy zapuštěné na olovo do pískovce. Po mechanickém očištění byla okna odrezena tanátem a povrchově upravena dvěma nátěry základní suříkové barvy a dvěma vrchními nátěry grafitovou barvou. Na základě rozhodnutí „velké komise“ a dochované dokumentace, bylo rozhodnuto o členění oken kaple na šest pravidelných polí a u malých oken na čtyři pole. Členění bylo provedeno kovaným plochým materiálem, který rozděluje okno na jednotlivá pole pouze vizuálně. Mezi dvojitý rám je zasazeno jedno okno z „katedrálního skla“ a před ním je členění z pásoviny. Podobně i malá oválná okénka mají dělící kříž vsazený před vloženou síťovinou, která brání vniknutí ptáků do kaple.

Dvířka kasičky
Malá kovářsky zpracovaná dvířka na schránce na milodary vpravo od vchodu do kaple. Dvířka byla zkorodovaná, chyběl klíč od zámku a byl poškozen ozdobný kryt tajné klíčové dírky. Povrchová ochrana byla po odrezování provedena shodně jako u ostatních zámečnických prvků. Zámek schránky byl opraven, vyroben nový klíč a ozdobná krytka.
Svatostánek v kapli
Dvířka svatostánku byla zámečnicky vyrobena zřejmě v roce 1926. Mosazný plech s květinovým reliéfem byl připájen vyvrtanými otvory ve spodním železném plechu dvířek, která byla na rámu čtvercového profilu zakotvena do kamenné niky kaple. Mosazný ozdobný plech byl odpájen, vyrovnán, přeleštěn a přišroubován na nový podkladový plech dvířek, která byla opatřena novým zámečkem a zástrčemi. Konstrukční část byla ošetřena shodně s ostatními zámečnickými prvky.

Plamínky na kamenných vázách
Jedná se o repliky původních, nedochovaných plamínků, které byly vyrobeny pravděpodobně v 70. Letech 20. století. Plamínky nebyly vyňaty z kamenných váz a vzhledem k tomu, že nebyly příliš poškozeny, byly přezlaceny plátkovým zlatem.

Atributy
Kovové atributy kamenných plastik světců (sv. Jeroným – krucifix, sv. Vavřinec – plameny, sv. Josef – velká lilie, sv. Sarkandr – malá lilie, sv. Cyril – berla, sv. Metoděj – berla, sv. Blažej – berla, sv. Vojtěch – berla a sv. Jan Křtitel – kříž) byly vyrobeny z mědi jako repliky v roce 1926, neboť původní železné byly již natolik zkorodované, že je nebylo možné restaurovat. Vzhledem k této skutečnosti byl jejich stav uspokojivý, až na povrchovou úpravu. Jediný atribut, který byl značně poškozen, byl korpus Ježíše Krista. Prvek byl vyroben galvanotechnikou (odlikovánim). Dutina korpusu byla vyplněna různými tmely a sádrou, které zapříčinily jeho roztržení a značné poškození měděného pláště. Proto bylo rozhodnuto nahradit jej replikou litou z bronzu. Povrch všech atributů byl po očištění nově přezlacen plátkovým zlatem. Čtyři berly světců, které jsme dostali již pozlacené, byly retušovány a byly pro ně vyrobeny nové měděné kotvící prvky. V závěru restaurátorských prací rozhodla komise o doplnění chybějícího atributu sv. Jana Křtitele. Kříž byl rekonstruován z dobových fotografií, vyroben z mědi a pozlacen plátkovým zlatem.

Výstava

Vzhledem k naprosto výjimečné možnosti představit zblízka kovové plastiky veřejnosti, ještě před jejich návratem na Čestný sloup Nejsvětější Trojice, rozhodlo zastupitelstvo města Olomouce o uspořádání výstavy, která by zároveň informovala o celém průběhu restaurátorských prací. Výstava se konala v době od 1. března do 15. dubna 2001 v Muzeu umění v Olomouci a zároveň otevírala nově zrekonstruovanou expozici dvou-lodí.

Jednotlivé sochy a skupiny soch byly v expozici řazeny za sebou vzestupně tak, jako na sloupu. Od kamenného světlonoše na spodní balustrádě, až po vrcholové slunce s Duchem Svatým. Aby mohly plastiky v expozici volně stát, byly za tímto účelem vyrobeny speciální kovové konstrukce. Výstava měla velký ohlas i návštěvnost a byla o 14 dnů prodloužená.


8. Závěrečná montáž

Vlastní montáž byla zahájena po demontáži plastik po skončení expozice v muzeu. Den „D“ byl stanoven na 24. dubna 2001, kdy byly jednotlivé sochy vyvázány a připraveny na terase muzea. Jeden menší jeřáb snímal sochy z terasy na nákladní automobil a velký jeřáb je po převozu je usazoval na hlavici sloupu.

Postup montáže vrcholového sousoší
• nejprve se usadí velký spodní oblak; je důležité, aby stál přesně na svém místě zeměkoule, dělitelná, aby se nemusela nasouvat na hlavní nosík, se smontuje a připevní k spodnímu oblaku
• postava Ježíše Krista je nejkomplikovanější, její nosníky je třeba stáhnout k sobě, aby jejich rozšířené konce prošly úzkým pasem postavy, i přesto je nezbytné sochu nasouvat na nosníky mírným šroubovitým pohybem proti směru hodinových ručiček, poté se uvolní stažené nosníky a socha se zajistí kotvícími šrouby a spojí s velkým oblakem a zeměkoulí
• postava Otce Boha se usadí na své nosníky a zeměkouli tak, aby spodní část drapérie zapadla do výběžku velkého oblaku na pravé straně při pohledu zpředu, nosníky Otce Boha není nutné při usazování sochy stahovat k sobě; poté se zajistí kotevními šrouby a spojí s oblakem a zeměkoulí, což může být obtížné při špatném usazení spodního oblaku
• Archanděl Michael je samostatná socha a lze provést její montáž v jakékoliv fázi montáže; na kotevní prvky lze usadit pouze torzo, které je po upevnění z vnitřku přístupné k další montáži prvků sochy – křídla, ruce, hlava, noha.
• vrcholová konstrukce velkého slunce s příčným břevnem se může začít stavět až po montáži soch, neboť by břevno bránilo při usazování postav na nosníky; na konstrukce se nejprve namontují paprsky velkého slunce s velkými vzpěrami, ze zadní (severní) strany se konstrukce zavře krycími plechy a osadí se obě malá slunce (severní i jižní) a Duch Svatý
• Kristův kříž je možné namontovat až po předchozí montáži konstrukce vrcholového slunce, neboť je za své břevno vyvázán na tuto konstrukci; kříž je třeba zasunout do boku postavy Ježíše Krista již s namontovaným měděným; po uchycení kotevních prvků v patě kříže je nutné kříž vyvázat původním táhlem k hlavnímu nosníku (což vyžaduje s ohledem na špatnou přístupnost zručného, štíhlého a vysokého restaurátora)
• malého andělíčka ze severní strany, který uzavírá sousoší a přístup do vnitřku, lze připevnit až v závěru montáže, s ohledem na nedostatek místa na hlavici sloupu v průběhu montáže
• schránka s dokumenty byla uložena do zeměkoule dne 24. června 2001 a tři dny poté, byl definitivně uzavřen přístup do vrcholového sousoší krycími plechy

Postup montáže Nanebevzetí Pany Marie
Montáž plastiky je mnohem jednodušší, neboť se jedná o tři samostatné sochy:
• nejprve je třeba usadit na kotevní prvky oba anděly, neboť jsou vyvázáni na kotevní prvek za zády postavy Panny Marie; oba andělé mají na zádech přístupová místa ke kotevním prvkům a konstrukcím, křídla andělů je možné montovat samostatně
• při usazování postavy Panny Marie je třeba dbát na výšku uložení soch andělů, neboť jejich ruce musí zapadnout na svá místa v drapérii její postavy
• sochu Panny Marie je třeba po celém obvodu „vykrýt“ stínovacími plechy, aby se zabránilo přístupu ptáků do nitra postavy.

Celá montáž obou sousoší proběhala od 24. dubna do 30. června roku 2001.




Poznámky